V polovině 18. století si ve Šlapanicích vybudoval letní sídlo Jindřich Kajetán Blümegen, svobodný pán, moravský zemský hejtman a úspěšný podnikatel. Původnímu majiteli však sloužilo jen několik desetiletí. Po jeho smrti byl rokokový zámek se zahradou proměněn na klášter, polní lazaret, textilní továrnu, slévárnu, strojírnu a nakonec ve školu. Podobný osud měl i zámecký park, který volně navazuje na přírodní památku Andělka a Čertovka.

Šlapanice si Jindřich Kajetán Blümegen zvolil ze dvou důvodů. Prvním byla blízkost do jeho brněnského úřadu. Druhým byl fakt, že se mu podařilo koupit ve Šlapanicích svobodný Schwanenfeldský dvůr  s celkovou výměrou 395 polních mír, senné louky pro 4 čtyřspřežné vozy sena a 1 vůz otavy – což dělá asi 75 hektarů polí a 1 hektar luk. Na pozemku na okraji města si postavil v roce 1750 jednopodlažní přepychový zámeček, který využíval jako venkovské sídlo a ke zvaní hostů. Osově koncipovaný zámecký park byl osázen stromy a trávníky byly jemně střiženy.

V roce 1774, po guvernérově skonu, se celý areál na čas stal majetkem zámeckého zahradníka. Ten jej prodal olomoucké kapitule, která jej prakticky obratem prodala v roce 1781 řádu paulánů. Jenže jejich konvent byl o pouhé 3 roky později zrušen, a tak byl zámek znovu na prodej a dále měnil majitele. Ve sledu událostí je polním lazaretem francouzské armády, následně textilní továrnou, poté strojírnou. Areál totiž v roce 1814 kupuje Jan Reiff a buduje na zámku strojírnu, základ pozdější První brněnské strojírny. O dvacet let později se však jeho úspěšná továrna stěhuje do Brna do Olomoucké ulice a areál opět mění v rychlém sledu majitele. Po sto letech od vybudování rokokového zámečku se stal majitelem průmyslník ve vlnařství a cukrovarnictví Jonas Strakosch z Bučovic. Ten přistoupil k areálu racionálně. Rozšířil původní zámeckou budovu o druhé podlaží a obnovil v ní textilní výrobu, zbořil bývalou klášterní kapli, vykácel stromy v parku a místo nich na pozemcích nasadil cukrovou řepu. Poté opět několikrát změnil areál majitele a postupně chátral. Poslední majitel B. Spitz obnovil původní zámecký park, poté však zanedbanou budovu a celý areál prodává obci Šlapanice. Kupní cena byla 47 000 korun rakouských. Obec v něm zřídila za dalších asi 100 000 korun nové školské zařízení, které v různých podobách funguje až dodnes.

Po vzniku Československa ustoupila část zámecké zahrady stavbě prodloužení ulice Riegrovy.

Po vzniku Československa ustoupila část zámecké zahrady stavbě prodloužení ulice Riegrovy. Zbytek zámecké zahrady se stal městským parkem, kde se začaly pořádat různé kulturní akce. Dominantou obnovené parkové osy se stal pomník šlapanickým vojínům padlým v 1. světové válce, koncipovaný jako socha Plačící matky od akademického sochaře Joži Kubíčka. Po 2. světové válce byl park výrazně prokácen a pro přítomnost svahu byl proměněn v amfiteátr. Dnes je jedním z nejoblíbenějších a také nejvyužívanějších odpočinkových míst ve městě.

V současné době park prošel první etapou rozsáhlé revitalizace podle návrhu krajinářského architekta Zdeňka Sendlera. Svah amfiteátru byl celkově upraven a obohacen o nové sedací prvky. Staré a nevhodné stromy a dřeviny byly vykáceny a byly vysázeny nové. Vzniklo také nové občerstvení v podobě bistra. V druhé etapě zbývá vybudovat nový hudební altán, vyhlídkovou plošinu, veřejné osvětlení a celková úprava pomníku padlým vojákům. Ve svých skoro 270 letech bude park radikálně omlazen a stane se kvalitním místem pro odpočinek.