Zámek v historizujícím stylu stojí v severní části obce a ze severu k němu přiléhá rozlehlý zámecký park táhnoucí se až po Kobylnice. Areál je v majetku Jihomoravského kraje, který v něm zřizuje domov pro seniory, takže samotný zámek bohužel není možné navštívit. Veřejně přístupný a velmi zajímavý je však zámecký park spolu se zámeckou oborou.

V místech, kde stojí zámek, přechází údolí Zlatého potoka, dnes Říčky, v rovinu. Místní údolní nivu strážilo několik feudálních tvrzí. Do tohoto panství patřily obce na toku Říčky – Kobylnice, Sokolnice, Telnice – a potoka Roketnice: Horákov, Ponětovice, Jiříkovice. Ve vlastnictví panství byl také pivovar, mlýn a později sladovna a hvozd.

Panství svou polohou představovalo důležitou spojnici mezi hustými lesy Drahanské vrchoviny a vápennými lomy na severu s bohatými polnostmi na jihu panství. Takto strategicky rozmístěný majetek v čele s renesanční tvrzí koupili v roce 1705 Ditrichštejnové (z Mikulova) a požádali moravského stavitele a architekta Antonína Grimma, aby tvrz přebudoval na dvoupodlažní  trojkřídlý barokní zámek s kaplí a s rozlehlou zámeckou zahradou. Ta byla pojata velmi nezvykle, když regulované koryto Zlatého potoka vytvořilo ústřední osu parku a vyzdvihlo tak význam potoka v rámci celého panství.

Během bitvy u Slavkova byl zámek a jeho okolí zpustošen vojsky.

Během bitvy u Slavkova byl zámek a jeho okolí zpustošen vojsky. Později vyženil sokolnické panství sňatkem s hraběnkou Antonií Ditrichštejn-Proskau hrabě Vladimír I. Mitrovský a tak se dostal do majetku Mitrovských, majitelů hradu Pernštejn. Vladimír Mitrovský sokolnický zámek postupně přebudoval ve dvou etapách nejprve pod vedením vídeňského architekta Franze Schlepse a následně dle brněnského stavebního mistra Karla Frie na svoje rodové reprezentační sídlo v duchu anglické neogotiky. Počínal si obdobně jako hrabě Alois II. z Lichtenštejna v Lednici nebo velkoprůmyslník Larische-Mönnich v Bojkovicích. V rámci dobové architektury patří do tzv. hradního pojetí panských sídel, s motivem centrálního uzavřeného nádvoří. Vstupní křídlo s hodinovou věžičkou se tak stalo na moravské poměry velmi neobvyklou stavbou. Historizující fortifikační podoba vnějších fasád sokolnického zámku tvoří i jakousi symbolickou bariéru mezi světem šlechty a prostým lidem. A ačkoliv šlo o moderní architekturu, otevřeně se hlásila ke konzervativním zvykům ze starých časů.

V souvislosti s pronikající anglikanizující módní vlnou není překvapením, že také zámecká zahrada prošla výraznou proměnou v anglickém stylu. Strnulé formální tvary barokních zahrad tehdy platily za nepřirozené. V módě bylo nacházet cestu zpátky k přírodě a parkovým krajinám vrátit jejich malebný vzhled. Pravidelná bloková struktura parku byla částečně potlačena, ale vybudovaná barokní osa v podobě potoka Říčky s jírovcovou alejí zůstala kompletně zachována. Některé stromy v zahradě dnes dosahují úctyhodného stáří a jsou chráněny památkově i z hlediska přírodního. Například dva platany pojmenované po hraběti Mitrovském dosahují výšky 26 a 29 m, čímž patří k nejmohutnějším stromům v okrese. Tak velké množství památných stromů zpříjemní každou procházku. Středně velký přírodně krajinářský park lze obejít po okružní cestě, která často prochází vzrostlými postranními kulisami stromů a keřů. Po cestě se lze také kochat zpětnými pohledy a průhledy na zámek.

Po roce 1945 se stal zámek majetkem státu a jeho význam postupně upadal. Nejprve sloužil jako domov pro běžence, domov odpočinku a dnes je v něm umístěn domov pro seniory. Na zámecký park pak navazuje zámecká obora – bažantnice. Ta je majetkem Mendelovy univerzity v Brně, spravována je polesím Bílovice nad Svitavou Školního lesního podniku Masarykův les Křtiny. Chována je zde tlupa daňčí zvěře. Obora je přístupná po většinu roku a protíná ji naučná stezka, která přibližuje všem tuto jedinečnou lokalitu.