Nad poslední nezastavěnou loukou v Babicích – zvanou Na újezdě – stojí na okraji cesty vedoucí do lesů nad Josefovským údolím dům s hospodářstvím. Jak bývá zvykem, dům stojící na kraji obce je hájenka – hájenka Výpustek. Podoba lesa hned za plotem se neliší od jiných lesů v kraji. Čím vybočuje, není na první pohled k vidění, je to totiž ukryté pod zemí. V minulosti se v totiž tomto lese těžila železná ruda a jediným pozůstatkem je místo nazvané Malá Macocha.

V druhohorách byla celá oblast zaplavena mořem a krasové deprese – geologické závrty a varhany – se postupně zanášely sedimenty. Srážením hydroxidů železa ve vodním prostředí se pod vrstvou písku vyvinuly zásoby limonitické železné rudy.

Těžba železné rudy a její zpracování patřilo k první významné aktivitě člověka na území Moravského krasu.

Těžba železné rudy a její zpracování patřilo k první významné aktivitě člověka na území Moravského krasu. Později v 19. století ovlivnila budování hutí, sléváren a strojírenských závodů v okolí Blanenska a sehrála historickou roli při budování průmyslu. V okolí Babic byla ruda těžena především v závrtech na krasových plošinách. V lesích nad Josefovským údolím, v němž stojí Stará huť, bylo lokalizováno hned několik takových závrtů s ložisky rudy.

Na lesních pozemcích za nejseverněji umístěným domem v Babicích nad Svitavou byl nalezen větší krasový závrt, jehož průměr na povrchu obnášel 100 metrů. Po povolení k těžbě se pozemky staly součástí důlní míry Barbora. Důlní míra označuje pozemky, na kterých se propůjčovalo právo na dobývání nerostných surovin. V mapě se označovala jako pravoúhelník s kratší stranou o délce minimálně 106 m a celkové ploše 45 116 m². Očekávání byla zřejmě velká, protože na rozdíl od ostatních šachet byla Barbora ve starých mapách rozdělena do čtyř mír.

Že byla očekávání předčasná, dokládá dnes pouze jeden opuštěný důl na železnou rudu. Protože však byla ruda těžena úplně jiným způsobem lišícím se od klasického hlubinného způsobu těžby, zůstal po něm zajímavý přírodní útvar. Horníci vytěžovali rudické vrstvy v celém objemu vyplněných krasových dutin, takže jáma byla hloubena v několika úzkých vertikálních propastech až do hloubky 42 metrů. Na dně propast údajně pokračovala do neznámé hloubky systémem osmi úzkých trychtýřů. Protože se tak důlní dílo hodně podobalo všeobecně známé propasti, bylo později nazváno Malá Macocha.
Bohužel po ukončení těžby byla většina dolu zasypána hlušinou z kutání. Dnes tak původní hlubokou důlní propast připomínají jen načervenalé kruhové jámy. Podobu propasti evokují jen na několika místech obnažené svislé skalní stěny, někdy až 8 m hluboké, což je asi pětina původní hloubky.