Okolí řeky Svitavy v Bílovicích se stalo vyhledávaným turistickým cílem po roce 1878, kdy byla v Bílovicích zřízena železniční zastávka. Prodloužení Severní dráhy císaře Ferdinanda až do České Třebové bylo tou dobou již skoro 30 let v provozu. Zatímco dále na sever již v údolí Svitavy rostly výstavní vily a kvetl turismus, až do roku 1878 kolem Bílovic vlaky jen projížděly. S příchodem vlakového spojení se však vše změnilo a ze zapadlé vesnice se stalo turistické centrum.

Malebné prostředí v blízkosti města začali objevovat zejména Brňané. Díky železnici se obec začala prudce rozrůstat a v okolí obce vzniklo mnoho letních vil, kam přijížděli na celé léto movitější návštěvníci. Nová výstavba se postupně objevila na obou březích, ovšem ve velkém nepoměru. Oba břehy tehdy spojoval masivní dřevěný most, ale vzhledem ke složitému terénu na levém břehu Svitavy se nové domy objevily především na pravém břehu kolem původního jádra obce. Nejdříve byla obestavěna cesta k novému nádraží, poté louky západně nad obcí a teprve o něco později také levé nábřeží za mlýnem. Tři výstavní vily se také objevily v údolí kolem cesty z Bílovic do Líšně. Doslova předčily všechny ostatní, protože stojí na místě, které je činí téměř nepřehlédnutelnými, jak z vlaku, tak ze silnice a okolních kopců. Tím byl také položen základní kámen lepšímu zpřístupnění Palackého údolí a proměny celé cesty do Líšně.

Na ní byla nejprve postavena v roce 1909 hájenka, a to na rozcestí do Líšně a do Ušákova. Později vznikla na kraji údolí sokolovna. Ačkoliv začátek žlebu lemují skály, pozemek pod nimi byl jeden z mála rovinatých v blízkosti návsi. Sokolská jednota jej na stavbu získala od obce v roce 1919 a funkcionalistickou stavbu tělocvičny, jejímž údajným autorem je Vladimír Beneš, pozdější občan Řícmanic, otevřeli v roce 1927. Během 8 let – od přidělení pozemku, projektování až po stavbu budovy – se okolní lesy staly součástí Školního lesního podniku Masarykův les Křtiny, založeného v roce 1923. Aby bylo možné lesy dobře a moderně obhospodařovat, navrhli lesníci po celém polesí novou koncepčně řešenou lesní dopravní síť. Její součástí byla i stará cesta do Líšně, kterou si oblíbili spisovatelé S. K. Neumann nebo Rudolf Těsnohlídek. Lesní podnik proměnil ve 30. letech minulého století spojnici s Líšní v hospodářskou cestu s moderními parametry.

Na výrazných místech v okolí cest byla lesní krajina otevřena pomocí uměle vybudovaných palouků, malebně osázených i exotickými stromy.

V celém polesí školního podniku postupně vznikl unikátní systém cest určených nejen k těžbě, ale i pro širokou veřejnost. Na výrazných místech v okolí cest byla lesní krajina otevřena pomocí uměle vybudovaných palouků, malebně osázených i exotickými stromy. A postupně také doplněna drobnou architekturou, takzvaným Lesnickým Slavínem, pomníčky, studánkami a podobně.

Kolem lesní cesty Červená bylo takových prostorů vytvořeno několik a cesta byla obohacena o několik zastavení. Jedním z nich je například nejkrásnější studánka v okolí, Studánka Leoše Janáčka z roku 1978. Jejím autorem je zahradní architekt Ivan Otruba. Vznikla na místě původního vodovodu níže položené hájenky. Pramenitá voda vytéká z jednoho z kamenných bloků umístěných do zvlněné kamenné opěrné zdi. Na dalších vystupujících blocích jsou umístěny pamětní desky. Nedaleký Liduščin památník z roku 1969 od malířky Heleny Matalové má formu pamětní desky umístěné na hrubě opracovaném kameni. Památník profesora Mendelovy univerzity Bohuslava Polanského má formu tří trojhranných sloupů s kamennou deskou. Je umístěn na kraj palouku nad studánkou, do míst, která patřila k jeho nejoblíbenějším. Dalším atraktivním zastavením je také retenční nádrž s dřevěným mostem a odpočívadlem z roku 1999 od Václava Tlapáka a Karla Hanáka.

Červená cesta, jejíž název byl odvozen od původně použitého červeného písku z místních zdrojů, je tak unikátním příkladem zpřístupnění příměstských lesů. Dlouhodobá péče lesnické univerzity umožnila, že dnes je v okolí Bílovic jeden z nejkrásnějších smíšených lesů, obohacený o estetické a kulturní zásahy.