Ovocnářské obci dominuje bývalé letní sídlo brněnského průmyslníka Friedricha Wanniecka. V Čechách a na Moravě ojedinělý areál, postavený v duchu secesního venkovského sídla na půdorysu venkovské usedlosti, je pojmenovaný po továrníkově manželce Victorii. Majitelům sloužil jako šlechtitelská stanice a letní sídlo. Sídlo však bylo postupem času rozděleno a jeho ovocnářské zahrady prakticky zanikly. Vyjímečnost stavby lze ovšem stále vysledovat ze zachovalých citlivých architektonických detailů na fasádách.

Když brněnský podnikatel ve strojírenském průmyslu rozšiřoval svůj tovární komplex, dnes známý jako Galerie Vaňkovka, musely mu ustoupit okrasné zahrady jeho brněnského domu. Aby tuto ztrátu vynahradil zejména své ženě, zakoupil v Želešicích statky a založil v nich nejen zahradní, ale i sadový a ovocnářský areál. Z původně soukromé zahrady a sadu se postupem času stala věhlasná a oblíbená moderní školka pro pěstování, křížení a zkvalitňování odrůd ovocných i okrasných stromů, odkud odebírali sazenice i významní šlechtici.

Wannieck staré objekty venkovské usedlosti přebudoval podle plánů architekta Karla Fischla, významného představitele vídeňské secese, na mnohofunkční štěpařskou a ovocnářskou školku s propracovaným systémem zázemí. Zvolení secesního slohu pro novostavby v areálu Victoria Baumschule nebylo náhodné. Secese totiž přirozeně doplňovala plánovaný účel areálu – jakousi oslavu přírody a plodin země.

Secesní pojetí Karla Fischla dělá domy nepřehlédnutelnými.

Secesní sloh vychází z květinových koncepcí hnutí Arts and Crafts, návratu k lidovým tradicím a řemeslného romantismu a byl používán jako protiváha průmyslové revoluci chrlící bezduché prvky. Hlavními poznávacími znaky secese jsou ornamentálnost, využití rozličných materiálů a užití linií. Secesní linie je plynulá, vlnící se křivka, často stylizovaná nebo čerpající z přírodních tvarů.

Celý areál se skládá z několika nezávislých budov. Nejvýraznější z nich stojí při hlavní ulici v Želešicích – ulici 24. dubna. Secesní pojetí Karla Fischla dělá domy nepřehlédnutelnými. Uliční fasády zdobí režné zdivo z červených cihel s důmyslnými detaily, které doplňují plochy s hladkou omítkou. Sedlová střecha s velkými přesahy má v prostoru pod římsou tmavě natřené dřevěné detaily. Štíty v průjezdu zdobí historizující tvarosloví hrázděných staveb. Architekt umístil pod štít na levém traktu na zakřivenou pískovcovou desku nápis „Victoria Baumschule“. Německé slovo „Baumschule“ bylo z desky odstraněno, avšak jeho obrysy zůstávají stále dobře patrné. Hned vedle se nachází vstup do areálu skrz nekrytý průjezd vedoucí do dvora. Secesní vrata se na rozdíl od malé branky pro pěší nedochovala a byla nahrazena novodobými. Dvorní fasády budov jsou obohaceny o plochy s vkládanými oblázky. Ve dvoře se nachází nejstarší dvoupatrová budova s původní věží s lucernou, což byla samotná Wannieckova vila, zřejmě vybudovaná hned po zakoupení původního areálu.

Polyfunkční štěpařská a ovocnářská školka s důmyslným zázemím poskytovala bohatému továrníkovi, jakým Friedrich Wannieck byl, oddych a únik z industriálního světa. Avšak již v roce 1903 továrník Brněnsko opustil a přesídlil natrvalo do Mnichova a později do jihotyrolského Merana.

Po válce v roce 1945 se šlechtitelská stanice rozšířila o statek Hajany a JZD Želešice. V areálu byla postavena budova výzkumného ústavu, ve které sídlí firma Agrogen – Šlechtitelská stanice Želešice, která svou činností navazuje na tradici podnikání Wanniecka v oblasti ovocnářských stromků. Po rozsáhlých nešetrných rekonstrukcích v 80. a 90. letech 20. století byly staré budovy uzpůsobeny na penziony a administrativní vilu. Nejvíce znehodnoceny byly interiéry, což mělo za následek téměř nevratné poškození autentičnosti objektu.